Křížová cesta Rochus
Křížová cesta okolo vrchu sv. Rocha je základním programovým bodem činnosti sdružení v současnosti Její stav názorně dokládá nutnost její opravy a obnovy, aby jeden z významných dokladů života města nebyl zničen docela.
Historie křížové cesty
Vrch sv. Rocha, na jehož úpatí leží historické centrum našeho města, byl v jeho historii nejen důležitým strategickým místem obrany, ale i součástí společenského a duchovního života obce. Původně byl nazýván Kamenný a jeho současné jméno nese po patronovi a ochránci před morem, sv. Rochovi. Kaple na jeho vrchu byla dostavěna v roce 1666 na památku záchrany místních obyvatel před touto nemocí, která se v tomto kraji šířila ve třicátých letech 17. století.
Nedílnou součástí vrchu je i křížová cesta, jejíž jednotlivá zastavení vedou od smuteční síně přes sedlo mezi Mnichovým kamenem a sv. Rochem, a končí pod domem pana Kašperáka. Z celkového počtu čtrnácti zastavení je bohužel již šest v ruinách. Křížová cesta byla postavena pravděpodobně na konci sedmnáctého nebo počátkem osmnáctého století. Její existenci dokumentuje veduta našeho města, kterou nakreslil Friedrich Werner ve čtyřicátých letech 18. století, nebo mapa zlatohorska, jejíž zaměření bylo provedeno roku 1753. Ta se nyní nachází v prostorách zemského archívu v Opavě. Dalším dokumentem je mapový list 1. vojenského mapování habsburského císařství z let 1764-1768, který také zaznamenává její průběh.
Křížová cesta na Rochus se stala součástí Velikonočních svátků, kdy se v našem městě provozovaly od 17. století duchovní divadelní hry. Tento projev náboženského života obyvatel v široké pohraniční oblasti Sudet, Slezska, až po slovenský Bardejov, byl od 14. století do poloviny 20. století součástí významných křesťanských svátků. Velikonoční hry o utrpení a umučení Ježíše Krista vznikly v Jeruzalémě a prostřednictvím řádu Křížovníků s červenou hvězdou se ve 12. století dostaly do Evropy, konkrétně do Lužice, kde řád poté působil. Odsud se hry rozšířily do Slezska (Nisa) a poté až do Spiše. Adekvátních míst jejich provozování není ve střední Evropě mnoho. Lze uvést například Šumavu, Bavorský les, Poalpí, Švábsko(1).
Zlaté Hory se můžou pochlubit tím, že počátky těchto představení se zde datují rokem 1613, kdy z iniciativy místního učitele Tobiáše Goldschmida byl za pomoci chudých studentů hrán před kostelem Tříkrálový příběh. Časem přibyly hry vánoční a velikonoční. Podle zprávy z roku 1659 byl velikonoční pašijový text zpíván z radniční věže(2). Součástí pašijových her bylo od 15. století v jižním Německu zřizováno před kostelem tzv. Olivetské sousoší, které mívalo často svou kapli(3). Časem se tato praxe rozšířila i do našich zemí. Své sousoší měl i náš farní kostel v tzv. grotě - jeskyni, která byla zřízena mezi vstupními schodišti po barokní přestavbě kostela počátkem 18. století. Současná grota z roku 1934 je nepoužívána.
Zdrojem informací, jak pašijové hry v našem městě probíhaly, je práce profesora vyššího gymnasia v Opavě, Antona Petera, který vydal tiskem jediný dochovaný německý text s notami z naší oblasti v roce 1868 v Opavě pod titulem “Zuckmantler Passionsspiel”(4). Podkladem mu byl rukopis, který Peterovi zaslal v roce 1865 syn řezbáře Bernarda Kutzera, Severin, který ho objevil v otcově pozůstalosti. Na čtyřiceti listech je zaznamenán text i noty pašijových her, které byly hrány v letech 1810-1820, kterých se zůčastnilo 92 účinkujících. Známe také konkrétní jména jako Geisler, Pluschke,Stephan, Vietz a další. Účinkovali občané ze Zlatých Hor, Údolí, Ondřejovic, polského Jarnoltovka a z dalších obcí. Herci se sešli v daný den u tzv. “Hausvater”- představeného, kterým byl tehdy jistý Treumer, oblékli se do úboru, který jim přikrýval celé tělo od hlavy k patě, a jen pro oči byly vystřižené otvory. Poté se herci odebrali ke kostelu, kde u groty hry začínaly. Dále se pokračovalo po křížové cestě (od dnešní smuteční síně) ke kapli sv. Rocha, kde procesí končilo scénou Ukřižování a u instalovaného Božího hrobu. Součástí procesí byli do 80-let 18. století i flagelanti - sebetrýznitelé, muži, kteří se po středověkém způsobu bičovali. Reformami císaře Josefa II. byly hry zakázány, ale postupně se jejich provozování opět obnovilo, zejména na vesnicích.
Existence těchto her je doložena ústně také v Horním Údolí. Profesor Peter je zaznamenal z vyprávění Severina Kutzera, který to slyšel od svého otce Bernarda a od Ignáce Kunzeho(5), akademického malíře, který zase z vyprávění starých horníků. Velmi známým účinkujícím pašijových her zde byl tehdy jistý Oergler (Ergler), důlní laborant z Horního Údolí. Ten svou hereckou roli Ježíše Krista hrál s takovou přesvědčivostí a úctou, že se po jeho smrti o něm mluvilo jako o “svatém”. Je tradováno, že věděl, kdy zemře a tři dny před svou smrtí si dal vyrobit rakev.
Pašijové hry také organizoval ve dvacátých letech 19. století sochař a řezbář Bernard Kutzer, ale nejspíše s upraveným textem.
Poznámky:
(1) Ron V., Lidové pašijové divadlo v českých zemích, Praha 2009, s.20-21.
(2) Zúber R., Jesenicko v období feudalismu do roku 1848, Ostrava 1966, s.467.
(3) Kristus se před svým zatčením a umučením modlil na Olivetské hoře, zatímco apoštolové Petr, Jan a Jakub Větší spali. Z duchovního hlediska je Olivetská hora místem hlubší kontemplace před vlastní křížovou cestou.
(4) Anton Peter (1831-1898) javornický rodák, sběratel lidové slovesnosti z Jesenicka.
(5) Ignac Kunze (1818-1870), rodák z Horního Údolí. Řezbář Bernard Kutzer byl svědkem sňatku jeho otce. Ignác u Kutzera získal první výtvarné zkušenosti a na vyšším gymnasiu v Opavě jako vedlejší profesor vyučoval kreslení a kaligrafii.
Použitá literatura:
Hoffmann J.C., Die Rochuskirche bei Zuckmantel, Zuckmantel.
Nowack A., Burgen und Kapellen, Berge und Wälder der Neustädter und Zuckmantler Gegend, Neustadt Oberschl. 1928.
Peter A., Zuckmantler Passionsspiel, Troppau 1868.
Ron V., Lidové pašijové divadlo v českých zemích, Praha 2009
Royt J., Slovník biblické ikonografie, Praha 2006.
Zúber R., Jesenicko v období feudalismu do roku 1848, Ostrava 1966.
Zpracoval: Boleslav Doboš
